1. dopravní letecký pluk ve fotografiích

 

Společná fotka z roku 2006 při 60. výročí založení 1. dlpl

 

Ze života 1. dlpl...


Ke snímku není třeba další komentář. Takový pohled potěší každého fanouška letectví!


Pohled na krásný letoun, při přípravě k letu. Za každého počasí a v každé roční době bez ohledu na čas bylo nutno mít letouny stále připravené. Proto se toto povolání nedalo vydržet bez lásky k letectvu. Mnozí technici zaplatili zdravím i tak "jednoduchou" věc, jako je stání před letounem při motorových zkouškách, kdy se při plných otáčkách motoru chvěl nejen žaludek...


Každodenní práce techniků – stále se opakující kontroly všech částí letounu. Nic nesmí být přehlédnuto, vždyť na tom záleží život posádky. Ve vzduchu se bohužel nedá zastavit! Proto jsou i vztahy létajícího a technického personálu, založené na vzájemné důvěře, jiné než u jiných druhů vojsk.


Pojíždění letounu ze stojánky na vzletovou dráhu. Přání všech, aby cesta vedla i obráceným směrem. Ne vždy bývá bohužel toto přání vyslyšeno.


Poslední okamžik na stojánce. Motory zkontrolovat na plný výkon, „špalky“ jsou odstraněny od kol podvozku a jde se na věc s leteckým pozdravem „Kolik startů, tolik přistání“.

 

Technici při přípravě k letu. Doba, kdy jeden člověk znal celý letoun je dávno pryč. Proto se na přípravě podílejí různé odbornosti – motoráři, elektrikáři, radisti a zbrojíři. A všichni technici mají nad sebou další „bdělé oči“ – starší techniky a kontrolory. Přehlédnutí závady se proto moc nepromíjí.


Dopravní pluk nebyl určen jen k provádění výsadků, ale zúčastnil se i různých přepravních úkolů pro tehdejší hospodářství. Nejoblíbenější byly přepravy jahod a zeleniny. Létalo se do všech států tehdejší Varšavské smlouvy. Jeden z důkazů na letišti v Bukurešti.


Tak jako v životě člověka i technika jednou doslouží. Shodou okolností je letoun 3107 na snímcích ze svého života a bohužel i „smrti“. Kdyby bylo jen na lidech okolo letadel, nikdy by k takovému smutnému konci nedošlo. Vždyť i další generace mají právo vidět co jejich předci vytvořily. A netýká se to jen letectví. Ne nadarmo vznikla výstraha „Národ, který si neváží své historie si nezaslouží ani budoucnost“. Kéž by to nebyla pravda o našem národu.


Výhodou dopravního letectva byla i možnost zaletět do Prahy na nákupy s manželkami. Že se holky nebáli svěřit svoje životy do našich rukou a přežít tu chvíli v nepohodlí transportního letounu je nasnadě.


Osádka před letem. Zleva – palubní technik Jirka Dvořák, pilot Jarda Fryščák, palubní radista Emil Molnár, letovod Standa Kohoutek a pilot Jiří Jurášek. Kdo se chystá jít za holkama nemá kombinézu.


Několik snímků z „detašmámu“ v Karlových Varech. Příprava před výsadky. Padáky jsou pěkně v řádku. Vždyť jsme na vojně a měl by zde být pořádek.


Zatímco výsadkáři mají neustále práci, osádky mají klid, ale jen před „bouří“. Udržet letouny při výsadcích ve velmi těsné formaci není tak jednoduché, jak to vypadá ze země. Stačí aby vedoucí udělal nečekaný manévr a katastrofa může následovat. Naštěstí se to nikdy nestalo.


Výsadkáři při přípravě na kontrolu padáků. Neustálá kontrola je vždy důležitá, za každé pochybení se tvrdě platí. Při jednom výsadku se omotalo vytahovací lanko výsadkáři kolem ruky, která zůstala na palubě letounu.


Na „detašmán“, zlidovělý název z anglického slova detachement (odloučení) se většinou všichni těšili. Jednak se vysazovalo z jiného letiště a navíc to byla vždy změna z letištního stereotypu. Že někdy byly podmínky provozu opravdu polní, nejen provozní ale i stravovací a ubytovací nikomu nevadilo, hlavně když bylo pěkné počasí.


Při hromadných výsadcích je vždy problém s místem. Letouny zabírají hodně místa a neměly by být daleko od sebe.Přesun výsadkářů, kteří měli nesenou výzbroj kolem 60 kg, také pro ně nebyl jednoduchý. Piloti jim říkali smraďoši. Ono totiž v parném létě čekat s plnou výzbrojí na nastoupení do letounů dalo pěkně zabrat.


Letouny jsou připraveny k nástupu výsadkářů. Aby nedošlo k překlopení, je pod ocasní částí podpěra, která se odstranila až po nástupu výsadkářů.


Chvíle, kdy technici nejsou v montérkách byla vzácná. Náčelník první skupiny mjr. Lacina (ruce v bok) byl pěkný metr, ale spravedlivý. Pod centroplánem jsou zřetelné závěsníky na které byla možnost zavěsit i bezzákluzový kanon, motorku, nebo jiné podvěsy. O této možnosti se ví poměrně málo.


Pohled na stojánku, kdy docházelo k rušení Il-14. V pozadí jsou již letouny An-12, An-26. Nebude trvat dlouho a bude se zde prohánět jen vítr.


Běžný letový den na letišti Mošnov. Létalo se téměř za jakéhokoli počasí. Plnění letounů obstarávali ve většině případů mechanici z vojáků základní služby. Množství paliva se určovalo podle úkolu. Maximální množství bylo 3520 + 950 litrů (přídavné nádrže na křídlech). Při výsadcích se zpravidla plnilo méně z důvodu možnosti využití většího množství nákladu.


Letouny vyrovnané v řadách v době největší slávy. Dopravní pluk měl 27 letounů Il-14, které byly rozděleny do tří provozních skupin po 9 letounech. Na první pohled byly rozlišitelné podle barvy „klobouků“ vrtulí. První skupina červená, druhá žlutá a třetí modrá. Jinak si téměř všichni příslušníci technického personálu pamatovali trupová čísla jednotlivých skupin.


Ukončení výcvikového roku s předáním dekorované zástavy veliteli pluku pplk. Arpádu Bárci


Jeden z mnoha nástupů pluku při různých příležitostech před hangárem Technického oddělení. Ty tam jsou doby, kdy technici byli ubytováni ve stanech a technické oddělení bylo v Přerově. Jen ty obrovské vzdálenosti zůstaly. Při pohledu, s odstupem času, se nechce věřit, kolik lidí z povolání i vojáků základní služby pluk měl a to nebyl v letectvu osamocen


Nástup pluku u příležitosti spojeneckého cvičení „Štít“. V pozadí je vidět část letounů sovětského pluku s velkokapacitními letouny AN-12.


Slavnostní pochod se zástavou pluku před hangárem Technického oddělení. I pochodovat je nutno se naučit a snad se nemáme za co stydět, i když byla vždy rivalita mezi letectvem (modrými) a ostatními druhy vojsk (zelenými). Odtud panovalo rozšířená pomluva „kde končí letectvo, začíná již bor…“. Jistě nám záviděli větší úspěchy u děvčat!


Vrtulník Mi-17 na stojánce v Mošnově. Původně byla oddělená část pluku s vrtulníky Mi-4 a později Mi-8 a Mi-17 dislokovaná na letišti Prostějov.


K dopravnímu pluku patřily i vrtulníky. Jedním z techniků – šprýmařů -  byl i Franta Šincl zvaný „Žulík“. Byl pověstný svými kanadskými žertíky zkoušených na kamarádech. Nezůstali jsme mu sice nic dlužni, ale odveta ho nikdy neodradila.


Přelet do Belgie, kde mimo naše letouny byl převážen i technický personál zajišťující provoz ostatních display týmů. Naši letci letěli jako vedoucí celé skupiny a zajišťovali navigaci i spojení při přeletu území celé Evropy.


Létalo se i na letiště Poprad - Tatry.


Antonov An-26, naše oblíbená "Andula"


Let L-410 UVP "Turbolet"


Skupina elektrotechnického personálu u letounu L-410.


Táž skupina u letounu podstatně většího An-12. Dva takovéto letouny byly používány u dopravního pluku.

An-12 nad mraky

Obří Antonov An-12

An-12 na leteckém dnu

Szobi Kvartet

 

Szobi Kvartet

Szobi Kvartet

   

 

© Svaz letců ČR, odbočka č. 18 Příbor; autor webu Pavel Šenk